Krátce po osmé přišel muž v šedém kabátě. Nesl aktovku, v jedné ruce telefon a ve druhé kávu s sebou. Zahradu obešel obloukem, jako by na chodníku někdo zapomněl otevřený kufr. O pár kroků dál se zastavil. V telefonu měl rozepsanou zprávu, kterou už tři dny odkládal. Místo poslední věty napsal: „Můžeme si o tom dnes promluvit?“ Zprávu odeslal a teprve potom si všiml, že mu káva vystydla.
Kolem deváté se na náměstí přihnala skupina dětí. Všimly si trávy dřív než dospělí a během několika minut našly mezi listy tři berušky, šneka a cosi, co jeden z nich označil za „velmi malého draka“. Učitelka jim připomněla, že se na rostliny nesahá, ale nakonec jim dovolila nakreslit zahradu do školního sešitu. Každé dítě přidalo něco svého: žluté slunce, fialový kámen, rybník, most a lavičku tak dlouhou, že na ní podle autora mohlo sedět celé město.
Do poledne se kolem záhonu shromáždilo několik lidí. Někdo přinesl květináč s levandulí, někdo sáček semínek a někdo pouze otázky. Úředník z radnice si zapsal rozměry zelené plochy do notesu. Nedokázal však určit, zda jde o veřejnou zeleň, uměleckou instalaci, nebo nepovolenou změnu povrchu náměstí. Zavolal kolegyni, ta zavolala vedoucímu a vedoucí požádal, aby se nejprve zjistilo, zda někdo zahradu nahlásil.
Nikdo ji nahlásit nemohl, protože nikdo nevěděl, kdo ji vytvořil.
Odpoledne se začalo ochlazovat. Obloha získala barvu oceli a vítr posouval po dlažbě suché listy, které na náměstí zůstaly od podzimu. Malý stromek se ohýbal v poryvech, ale držel se. Paní z pekárny mu kolem kmínku uvázala provázek a připevnila jej ke krátké dřevěné tyčce. Pak si sedla na lavičku a poprvé po mnoha týdnech nikam nespěchala.
Komentáře
0 odpovědí
Nejnovější komentáře
Starší komentáře
Napsat komentář
Nemám motivaci moderovat komentáře a filtrovat záplavu botů, kteří by mi zde zanechávali reklamy na cizí stránky. Pokud mě chcete kontaktovat, využijte prosím odkazy ve spodu stránky. Také se můžete vrátit na hlavní stránku blogu.