Město se o tom začalo přít. Jedni chtěli záhon zachovat, druzí se obávali, že začne růst všude. Na schůzi se mluvilo o bezpečnosti, údržbě, rozpočtu a odpovědnosti. Nikdo se nehádal o tom, jestli jsou květiny hezké. Hádali se o to, kdo se o ně bude starat, kdo zaplatí vodu a zda může malý stromek stát tam, kde dřív býval prázdný kus dlažby.
Nakonec se přihlásilo šest lidí. Paní z pekárny, učitelka, úředník, mladík s fotoaparátem a dva sousedé, kteří se předtím znali jen od vidění. Dohodli se, že budou zahradu zalévat na směny. Radnice souhlasila, že záhon zůstane do konce léta, pokud se o něj někdo bude pravidelně starat.
V srpnu se na stromku objevilo první jablko.
Bylo malé, zelené a trochu nakřivo. Nikdo ho neutrhl. Lidé se u něj zastavovali a fotili si ho, přestože na internetu byly tisíce větších a dokonalejších jablek. Když jednou v noci spadlo na zem, našla ho ráno paní z pekárny. Rozkrojila ho na šest dílků a přinesla je ostatním, kteří se o zahradu starali.
Každý dostal malý kousek. Byl kyselý, tvrdý a chutnal trochu jako léto, které ještě neskončilo.
Na podzim začaly listy měnit barvu. Zahrada se zmenšila, ale nezmizela. Tráva polehla a květiny odkvetly. Jabloň zůstala stát uprostřed náměstí a její větve se ve větru pohybovaly jako ruce někoho, kdo se snaží něco vysvětlit.
Jednoho dne se na lavičce objevila poslední cedulka:
Příští rok zasadíme další.
Komentáře
0 odpovědí
Nejnovější komentáře
Starší komentáře
Napsat komentář
Nemám motivaci moderovat komentáře a filtrovat záplavu botů, kteří by mi zde zanechávali reklamy na cizí stránky. Pokud mě chcete kontaktovat, využijte prosím odkazy ve spodu stránky. Také se můžete vrátit na hlavní stránku blogu.